Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
/Po-Ne 9.00 - 19.00/
0 ks
za 0,00 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
Novinky
29.01.2020
Koupím tibetské mísy
Odkoupím starší tibetské mísy za účelem zvukových masáží a zvukových koncertů. číst celé
Zobrazit všechny novinky
  1. Úvod
  2. VÝSTAVY V GALERI
  3. Mézl Zdeněk

VÝSTAVY V GALERI / Mézl Zdeněk

Zdeněk Mézl / 1934 2016/

Grafik, ilustrátor, malíř, keramik, AVU PRAHA,/V.Pukl. V. Silovský/. Absolvent akademi v Sofii, člen SČUG Hollar.

Zdeněk Mézl patří ke klasikům českého dřevorytu, jehož výraz obohatil osobitým projevem s prvky společenské kritiky i humorem, sahajícím až k sarkasmu. Vytvořil okolo 240 exlibris, přes stovku novoročenek, nespočet pozvánek, plakátů, svatebních oznámení a další užitkové grafiky. 

Jeho ilustrátorská činnost je také obdivuhodná. Oblíbil si zejména témata z Antiky a české historie. Knižní ilustrace mnohdy používal jako volnou grafiku a sestavoval z nich celé soubory grafických listů.

Sám vypráví:

Zpráva o tom, jak jsem se živil ilustrací v dobách rudé totality - Zdeněk Mézl

Již koncem studia na AVU jsem se snažil přiživit ilustrováním časopisů a knih. Měl jsem totiž tři sta korun sociálního stipendia. Jízdenka na tramvaj v té době stála šedesát haléřů a opékaný buřt tři Kčs. V té době vznikl systém honorářů osm set až tisíc Kčs za celostránku. To v té době nebylo nejhorší. Jiné ovšem je, že honorářové tabulky z té doby se udržely až do pádu reálného pseudosocialismu, ceny však nikoliv.

Absolutorium na AVU či UMPRUM umožňovalo svobodné povolání, nikoliv však členství ve Svazu umělců či v Hollaru. O přijetí rozhodovaly jakési umělecké komise, které si osobovaly právo rozhodovat i o umělecké kvalitě. Do Svazu výtvarných umělců a do Hollaru jsem byl přijat poměrně pozdě, nejsa členem té jediné správné politické strany. Tyto komise rozhodovaly i o prodeji děl členů i nečlenů prostřednictvím prodejní organizace DÍLO. V mém případě to znamenalo, že když jsem dal do komisního prodeje řekněme pět grafik, schválili k prodeji jednu či dvě. To ovšem neznamenalo, že budou prodány. O tom, zda budou vůbec nabízeny, rozhodovala vedoucí prodejny DÍLO. Ta měla pochopitelně povinnost prodávat především členům komise a všelikým prominentům, jakož i svým oblíbencům. K těm jsem ovšem nepatřil.

Pochopil jsem, že tímto způsobem se uživit nemohu, a tak zbývala v podstatě jediná možnost, prosadit se jako knižní ilustrátor. Většina nakladatelství měla své vlastní výtvarné redakce nepodléhající komisím SVU. Působili tam většinou víceméně slušní a kvalitní výtvarníci, formovaní ještě před komunistickým režimem, kteří to později dotáhli až na takzvané Pražské jaro. Cenzura pochopitelně fungovala a tak bylo jen otázkou, co ještě projde a co už ne. V podstatě všichni předstírali loajalitu. Muselo se to nějak udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Šlo o existenci. Největší svině byly všeobecně známé. Zpravidla to byli šéfredaktoři. Snažil jsem se příliš necenzurovat. To udělali za mne přímo ve výtvarné redakci, aby neměli malér. Pobavili se a zaplatili, ale i tak jsem pořád něco přelepoval, retušoval a běloboval. Někdy jsem se divil, co prošlo, jindy zcenzurovali, co by mne nikdy nenapadlo. Byla to absurdní žabomyší válka. Konkurence byla kvalitní a veliká a odevzdat práci špatnou a natož pozdě, tak to mohlo znamenat, že už jste další nedostal. Slušně vám oznámili, že momentálně žádný titul není a „zeptejte se po Vánocích“, dokud jste to nevzdal. V mém případě pochopili, že je zde specializovaný cvok, který je ochoten dělat při vlastní zvýšené režii, snad slušně, určitý typ titulů. Systém byl takový, že po podepsání smlouvy jste mohl obdržet jednu třetinu honoráře, druhou po odevzdání a třetí po vyjití knihy. Výroba knihy trvala dva i čtyři roky. Výsledek byl zpravidla mizerný, špatný tisk na špatném papíře. Pokud kniha z jakýchkoliv důvodů nevyšla, poslední třetinu honoráře autor ilustrací neobdržel. Snažil jsem se první třetinu honoráře si nebrat, jinak se rezerva vytvořit nedala a člověk se musel zadlužit. Jakési ceny a čestná uznání jsem sice dostal, s výjezdem či s financemi žel nikdy nesouvisely. Když došlo k dalšímu vydání knihy včetně ilustrací, autor obdržel sedmdesát procent z původního honoráře. Každé další vydání pak stagnovalo na čtyřiceti procentech. To vše se však stávalo zcela výjimečně. Překročil-li celkový roční výdělek sto tisíc korun, byl zdaněn tak moc, že se to nerentovalo. Stalo se mně to jen jedenkrát. Na štěstí. To se vyplatilo jenom těm, kteří měli opravdu obrovské výdělky, většinou za mimoprofesní zásluhy. Po druhé okupaci sovětskými imperialisty titulů ubývalo, zejména dobrých, a zcenzurované a nerealizované ilustrace přestali platit. Grafický úpravce Milan Kopřiva patřil mezi nejkvalitnější grafické úpravce knih té doby. Byl to člověk velkých koncepcí a organizačních schopností. Záda měl krytá grafickou úpravou Rudého práva v padesátých letech a později časopisu 100+1. Budoval si tým dle svého soudu kvalitních mladých ilustrátorů, mezi které jsem patřil. Byl tedy svým způsobem manažerem a pomohl tak v začátcích řadě ilustrátorů. Jeho makety byly perfektní. Starší renomované ilustrátory nevyhledával, hůře se s nimi domlouvalo a on se snažil domluvit spolupráci s ilustrátorem od samého počátku. Získal si tak příznivce i odpůrce, jako všichni, kteří vědí, co chtějí, a dělají to dobře a poctivě. „Tady jsou ilustrace a něco s tím grafický úpravce udělejte“, to rozhodně nebyl jeho přístup, jak je to běžné doposud.

Celkový dojem jsem měl takový, že jsem sice opravdu nezbohatl, ale v jistých kruzích si vysloužil dobré jméno, ovšem za cenu neúspěchu v osobním životě. Lidem, kteří mají o sobě příliš vysoké mínění, nerozumím. Je to otázka měřítka. Mám dojem, že žádnou opravdu světovou galerii neviděli, jinak by se oběsili na nejbližším WC. Prázdné sudy nejvíc zvučí v umění i v politice. Čím méně umíte, tím více musíte kolem sebe dělat rozruch. Dobrá věc se chválí sama. Po výměně režimů se většina redakcí rozpadla, rozšířené vydání Písní žáků darebáků i s mými novými ilustracemi se již nerealizovalo a zaplaceno nebylo. Totéž pak s básněmi Vestonie ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění. Naopak v nakladatelství Mladá fronta vyšly ilustrace k titulu Rutebeuf – Život bez rukávů. Nová nakladatelství houfně vznikají a zanikají, platit slušně však zásadně nechtějí. Pro svou potřebu přepočítávám současný kurz cen k cenám před něžným převratem na 1:10. Lahvička tuše stála jednu korunu, dnes dvanáct až čtrnáct korun, lokomotivy a špejle možná stagnovaly. V tomto ohledu jsou oba režimy stejné. Dělat ilustrace v minulém režimu v grafickém materiálu bylo na hraně únosnosti, čtvereční centimetr hruškového dřeva mne stál tři koruny a musel jsem si ho nechat vyrábět, na trhu pochopitelně nebyl, natožpak pouze za tři koruny. Ilustrace technikou dřevorytu jsou anachronizmem a pracuje se na tom, aby se stala anachronizmem i celá kniha jako taková. Humanitní vzdělání je nežádoucí v každém totalitním režimu, tedy i v režimu totalitní vlády peněz čistých i špinavých. Nevzdělanost humanitní je nahrazována nekulturností bavičů všeho druhu. Ti vyměšují zvratky, jichž si lid, masy, většina či luza žádá. Označují to za kulturu a vychovávají tak globálně přemnožené obyvatelstvo už od narození. Jde o principiálně špatně nastavený žebříček hodnot. Řešením je globální zákaz elektrického proudu. Já však již na barikády nepůjdu a spokojím se s tím, že dolezu na WC. Tak si to tady hezky užijte.

Zdraví Zdeněk Mézl

Říjen 2012

 

 

 

Kde nás najdete?

Kontaktujte pracovníka eshopu
Logo
Lukart galerie-obchůdek s uměleckou grafikou
Mgr. Luděk Klimeš
Mgr. Luděk Klimeš
/Po-Ne 9.00 - 19.00/
Copyright © 2020 - Lukart Galerie
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz
Zpracování osobních údajů můžete ovlivnit úpravou svých preferencí ochrany soukromí.